Update od minula

… aneb Zase píšu, co je novýho

Tak sem zase tady. Wheee! Od posledka sem přečet pár stránek v knížce, ale eště ji nedočet (Michelle ani Miloš by ze mě určitě radost neměli) a pastelky taky nevzal do ruky. Byl sem totiž vytíženej řešením EET. To je vám taková nebetyčná chujovina, kerou se mi po dvou měsících podařilo takřka dostat do WordPressu. Ale jenom takřka. Je tam nová GoPay brána, sou tam všechny pluginy na EET, ale za živýho boha to nevyplivne jedinej FIK. Nikam a na fakturu už tuplem ne. Z toho by se jeden vzepřiposral. Do toho všeho sem se eště pustil do předělávání designu. Zaplať pámbů, že to bylo kvůli tomu jeblýmu EET odstavený a moh sem se v tom rejpat. Ale trávil sem u toho i tak někdy i 14 hodin za den. Vychytávaly se hlavně mouchy odposledka, kdy se to tak trochu nechalo koňovi. No, nakonec web běží, dá se nakupovat, ale jen na dobírku, protože tam se EET (zatim – a doufám, že to tak zůstane) nemusí řešit. Babišoj bych za tenhle voser neradši narval rozpálenou ocelovou tyč do řiti studeným koncem napřed, aby ji za ten horkej nemoh vytáhnout.

Nedávno sem se dostal k dalšímu webu na přepracování, ale o tom se rozepíšu, až to bude hotový. Teď je to spíš takový hraní s barvama, fontama, fotkama atp. Pak se to jen naplní obsahem a spustí. Doufám, že ve vší počestnosti a bez problémů.

A dneska sem si kvůli samýmu Twitteru zapomněl otevřít okno, abych moh poslouchat ptáky. No nic, stejně tam je kosa a ptáci už sou v tahu.

Tu máte

… aneb Dlouho sem nic nenapsal

Ale zas to není po ňákejch pomalu dvou letech. Furt přemejšlim, že něco napíšu. Pak si řikám, že na to prdim, že to není dost dlouhý. Proč bych ale měl pořád psát něco zdlouhavýho, u čeho třeba zaboříte ksicht do klávesnice. Tudíž dneska to vezmu hopem.

Novej rok neřešim. Jako každej rok. Jen mě serou ty retardi s ohňostrojema. Bordel dva měsíce v kuse kvůli jednomu Silvestru. Z toho já už vyrost, a to sem si před lety míchal slože sám. Taky na to mám doživotní památku v podobě oboustrannýho tinitu.

Narozeniny taky neřešim. Jako každej rok. Zas mi je o rok víc, než touhle dobou loni. Ale zase se pár lidí chytlo na moje „internetový“ narozeniny, takže to funguje jako každej rok. Akorát u jedný kamarádky mě to mrzí a připadal sem si jako největší prolhanec. Snad vysvětlení pochopila, i když to bylo jen přes ten praštěnej fb.

Ha, sociální sítě. Fb stojí furt za prd. Ale je to nutnost, protože ho potřebuju k práci. Zato takovej Twitter, to je něco jinýho. Tam už si nepřipadám tak asociálně, jako tomu bylo dřív. Dokonce se odvažuju kráčet po tenkým ledě a sem tam někomu něco osrdíčkuju (hvězdička na tohle byla lepší – měla hlubší význam), retweetnu, nebo dokonce odpovim a lidi na mě reagujou. Co může někomu přijít divný je to, že mu ode mě přijde upozornění v temný noci. Třeba už si na to lidi zvykli, že sem právě já to pako, kerý má posunutej denní režim. Na Google+ sem převážně pasivní s občasnou aktivitou ve formě +1. Pak mám taky účet na Discordu, takže kdybyste měli neutuchající potřebu mě kontaktovat přes něj, můžete si vyžádat invite na můj server, sem tam prakticky furt.

Taky sem si objednal pár knížek. Papírovejch. První čtu už asi dva měsíce, pořád se k tomu čtení musim dokopávat. Rozhodně to neni tim, že by ta knížka byla špatná, to jenom já tak nesvědomitě přistupuju ke čtení. Stejně tak nesvědomitě přistupuju i k omalovánkám. Antistresovejm. Asi neprožívám ten správnej stres, od kerýho bych se měl odreagovávat kreslením. A to mám obrázků i pastelek jak za dobrejch časů.

A taky sem si dlouho nevolal přes Skype s kamarádkou, to se musí napravit. (Jestli to čteš, tak bysme se měli oba zastydět a něco s tim udělat. Třeba tenhle tejden. 😉 )

2tr.cz

… aneb Kratší cesta k cíli

Dneska po půlnoci se dokončilo nastavení ze včerejška týkající se aliasu pro tenhle web. Už si nemusíte pamatovat krkolomnou adresu tracthorr.cz, teď můžete do prohlížeče zadat jen 2tr.cz a dostanete se sem taky. Snad tohle ulehčení uvítáte.

Sběr plastovejch víček

… aneb Zastavte tuhle rakovinu, než vám z toho jebne

Už mnohokrát sem nabádal lidi k tomu, aby přestali se sběrem plastovejch víček a dycky se najde někdo, kdo to vytasí a lidi pak stádně paběrkujou odpad, myslej si jak pomáhaj, přitom leda prd s kupou bordelu navíc. Je to jak plevel, na jedný straně zahrady ho zahubíte a na druhým konci vám vyraší novej. Šíří se to Internetem, mocnejma letákovejma akcema a asi i rádiem, případně televizej, kerý stejně nesleduju, páč je ani nezapínám. Tomu strejdovi, co na tohle přišel, bych vrazil do prdele rozžhavenou ocelovou kulatinu studeným koncem napřed, aby ji za ten horkej konec nemoh vytáhnout. No nic, to sem se na začátek trochu rozvohnil a potřeboval si zchladit žáhu.

Vezměme si modelovou situaci, kdy se Pepíček narodil s vážným vrozeným onemocněním vyžadujícím různý operace a hromadu věcí okolo. Rodiče Pepíčkovi zříděj sbírku s transparentním účtem (na ten si vzpomeneme pozdějc) a do toho je napadne připomoct si sběrem plastovejch víček, protože to viděli jinde. Vy chcete přispět, tak začnete sbírat víčka taky. Pro účely výpočtu zvolim cílovou částku 20(!) korun. Teď vzhůru ke kalkulaci:

  • Za směs barevnejch víček je cca 5 Kč/kg (tříděný podle barev až 7 Kč/kg).
  • Víčko váží cca 2,5 g, tedy na 1 000 g víček je jich potřeba 400.
  • Abych měl za víčka po 5 Kč/kg dvacku, musim jich nasbírat 1 600.
  • 1 600 víček potřebuje svoji vlastní lahev, která stojí průměrně cca 12 Kč (1,5l minerálka).
  • Abych pořídil 1 600 lahví po 12 Kč, musim zaplatit 19 200 Kč.

Ve zkratce: abyste přispěli Pepíčkovi 20 korun, musíte utratit 19 200 korun.

Další záležitostěj je tvorba odpadu ve formě PET lahví:

Každý víčko potřebuje svoji lahev, kerá prázdná váží 38 g, tim pádem při 1 600 lahvích vytvoříte odpad o váze 61 kg, kerej bez dalšího upotřebení hodíte do kontejneru. Nevěřim tomu, že každou jednu lahev využijete na výrobu třeba strašáka ptáků do záhonku.

Na co se taky nesmí zapomenout, je svoz víček. Zpracovatel plastu může říct, že pro míň jak 100 kg víček nepojede a Pepíčkovi rodiče si musej zajistit odvoz sami. Pro představu jeden 100l igelitovej pytel je zhruba 10 – 12 kg víček, to znamená, že Pepíčkova rodina si musí doma syslovat deset 100l pytlů, než jim je někdo sám odveze nebo se holt musej sami urvat a odvýzt to svépomocí, což sou vícenáklady. Není nutno připomínat, že pohonný hmoty nejsou zadarmo, proto když vezou například pět pytlů, tak aspoň to, co dostanou za dva (ne-li víc) projedou v autě.

Takže když předchozí odstavec shrnu, přiděláváte Pepíčkově rodině starost s tim kde víčka před svozem uskladněj, jestli si je náhodou nebudou muset odvýzt sami a jesli na ten vlastní odvoz vůbec budou mít peníze.

Vzpomínáte si eště na ten transparentní účet? Tak na něj můžete poslat Pepíčkovi třeba dvě stovky, tisícovku, dvě anebo jen tu pitomou dvacku bez toho, abyste rodičům přidávali starosti s hromadou pytlů víček a jejich přepravou a vy zas ušetříte, protože nebudete muset kupovat víc balený vody, než běžně potřebujete, protože můžete bez problémů pít i vodu z kohoutku. A eště k tomu nebudete dělat bordel s nevyužitejma PET lahvema.

Na konec eště jedna taková překvapivá věc. Víčka na lahvích sou z polyetylenu (PE). Cena čistýho granulovanýho PE se pohybuje okolo 30 Kč/kg a vzpomínáte si, kolik dostane Pepíček za kilo víček? 5 korun. To znamená, že zpracovatel plastu je zhruba 25 korun v plusu. Zhruba je to proto, že víčka se musej nasekat na granule a ty se pak v různým poměru míchaj s čistým PE a barvivem při výrobě druhotnýho produktu. Takže zpracovatel plastu je jedinej, kerej na tom opravdu vydělá.

P.S.: Nechápejte mě jako nějakýho zfanatizovanýho ekologa (na druhou stranu i ekologiej se zabejvám), to co píšu, je plodem selskýho rozumu. Čet sem i názory z druhý strany tj. od lidí, pro kerý se víčka sbíraj a někerý z nich sou časem zoufalí z toho, že jim víčka přestali vykupovat z důvodu naplnění poptávky odběratelů a sami nemaj jak víčka odvýzt klidně i 100 km jinam. Pak se jim hromaděj okolo baráku a nevěděj, co s nima.

EDIT: Musel sem opravit váhu prázdný PET lahve z 10 na 38 g.

Vánoce pyčo

… aneb Když už je teda ten prosinec

Abych to uved na pravou míru: tenhle post sem původně začal psát k sobě na fejzbůkovou zeď, pak sem ale uznal za vhodný to hodit sem. Jednak na fb by to mohlo bejt dlouhý (uvidíme, jestli to bude dostatečně dlouhý pro blog) a druhak, když se podívám na datum posledního článku, tak jako „no ty vole!“ Ale abych se dostal k jádru pudla (BTW pudlové sou kokoti – stejně jako čivavy, maltézáci a ty další ksindli, co vypadaj jak minimalizovaný srny | EDIT: nemám nic proti srnám):

Máte už dárky na Vánoce? Že ne?! První co musíte udělat je honem běžet do banky nebo eště líp za nebankovním poskytovatelem a sjednejte si pořádnou půjčku s parádním úrokem a se začátkem splácení až v březnu. V lednu začíná platit vánoční půjčku jedině kokot. Dál vlezte na ňákej ten slevovej portál, kerej je celej jedním obrovským oddělením chujovin a prodává jak zboží, tak dárkový poukazy. Až tam dorazíte, tak se nechte ojebat těma pseudoslevama. Hlavní je, aby měly na konci tenhle symbol: % – jakože procenta, na procenta slyší každej. Další co tam musí bejt, sou vyharvestovaný fotky ze všech fotobank světa a nekonečno (∞ – to je zase symbol; Vánoce sou hlavně o symbolech, to je přece jasný) dojebanejch zfotošopovanejch fotek, na kerejch se nachází (nejlíp zdvojeně s popiskama „Před/Po“):

  • Vyhlazený pomerančový kůže
  • Přeoperovaný oční víčka
  • Vyliftingovaný podbradky a násobný brady
  • Vyfrézovaný vrásky
  • Vydojený tuky
  • Naběhlý pysky (jako na hubě, vy kanci)
  • Čela napumpovaný botulotoxinem (místo píchání je lepší přikládat klobásu – zkaženou…)
  • Ksichty (převážně) žen, po kerejch se plazej šipky všema směrama
  • Nechutný sádelnatý prdele v kontrastu s vyzáblejma půlkama (spíš čtvrtkama)
  • Krejčovskou mírou omotaný boky s vystouplejma pánevníma kostma
  • Nastávající matky se zfetovaným úsměvem poblíž obrazovky 4D ultrazvuku

A takhle bych moh pokračovat do aleluja.

Tak co, máte hotový všechno výše popsaný? Tak teď nezbejvá nic jinýho než čekat, až vám to všechno přivezou. A mezitim, než u vás zazvoní první řidič balíkový služby, vylezte ven mezi lidi a všechny terorizujte dotazem, jestli už maj dárky. A taky informacej, že vy ste zodpovědný, na Vánoce neserete a už máte dárky nakoupený. Každej přece ví hovno o tom, že ste to taky honili na poslední chvíli. Tady de o to bejt in. A in je ten, kdo má dárky. Ale neboje se, nejste světoví, trumfli vás totiž lidi, kerý si vánoční dárky doma syslej už od srpna.

Info na konec:
Autor článku už x let Vánoce neslaví a má je absolutně v paži. Serou ho ujetý lidi, kerý korzujou po krámech, jako by jim patřily, strkaj se v násobnejch frontách u pultů se salátama, kerý nakupujou v množství větším než velkým (minimum pět kilo je základ – kéž by vás z toho stihnul atomovej průjem), řvou po sobě, kradou si navzájem vybraný zboží z košíků (lze reálně zažít např. v odděleních s oblečením), přejou si navzájem „šťastný a veselý“, ale to jen a proto, že je to létama naučená fráze a sou jinak na sebe navzájem hnusnější víc než během roku. Autora článku by potěšilo, kdyby se mu během těch fanatickejch tří měsíců povedlo aspoň jednou si bez potíží koupit třeba jen ten zpropadenej bochník chleba.

Ráno moudřejší večera [nalezenej koncept z 28.3.2011]

… aneb To říkejte těm, co žerou seno

To, že ráno je moudřejší večera, si myslí kde kdo, ale je to jen prachsprostej blábol. Můžete si myslet, že melu houna v kafemlejnku, to je váš problém. Když ale víte, co ste vědět ani zdaleka neměli a eště k tomu se dotyčným necháte plácat po rameni na znamení přátelství (obrazně řečeno), tak sebelepší ráno večer nevykompenzuje. Hřeju si na hrudi hada a přitom bytostně nesnáším lidi, co nejsou schopný jednat na rovinu. Je cosi shnilýho ve mně nebo v těch druhých, v těch, o kterých se nemluví, v těch, kerý bezelstně profitujou na mý dobrý vůli? Nerad bych se o dotyčných vyjadřoval jako o bezpáteřních sviních, ale když nebude zbytí, nic jinýho mi stejně nezbyde. Jestli existuje nějaká ta spravedlnost (nebo co to je – v dnešní době totiž slova tohodle ražení nemaj žádnou váhu), tak  předchozí řádky zaujmou čestný místo ve škatulce „Nebetyčná mýlka“, v opačným případě bude pod textem minimálně jeden „edit“.

Čtrnáct dní [nalezenej koncept z 31.7.2009]

… aneb Co Broumov dal

Během posledních čtrnácti dní to byla jedna haluz za druhou.

Pondělí třináctýho

Zase jeden pošahanej den, kdy sem se snažil z Bohdanče dohrabat na pardubický nádraží. Vzhledem k tomu, že sem se nebyl schopnej vodkýblovat včas, musel sem jet jenom do Semtína a nastoupit na vlak tam. Pařák jak svině i pod tou stříškou, že ze mě lilo jak z hovada. Půl hodiny v kuse. Doma v půl pátý. Sem myslel, že dokvasim pozdějc při těch vobložích po cestě. V Polici nečekaně výluka, lidi nevěděli do jakýho autobusu si maj sednout i přes to, že na obou byla cedule, že jedou do Ádru, přes Teplice samozřejmě. Večer ňáký to žraso a výkydovka u televize – nic zvláštního. Pak eště ponocování u filmů na noťasu.

Úterý čtrnáctýho

Musela mě budit mamina, pač sem si nenarychtoval budíka. Ve třičtvrtě na devět sem se vyhrabal a mazal na výbor na přednášku od pracáku. Stih sem to s přehledem. Mezi pozdníma příchozíma tam byla jedna, která eště než se stihla podepsat na prezenčku, hodila rybu pod stůl a samozřejmě celá zasedačka výbuch smíchu. Vodkroutil sem si tam půlhoďku informací o tom, že v Broumově je 20 (slovy dvacet) pracovních míst pro 800 nezaměstnaných. Jedno místo pro čtyřicet lidí je dobrej poměr teda. Pak sem se se zastávkou doma stavil eště na pracáku, abych jim tam nechal nějaký papíry, co po mně chtěli vyplnit. Od tamtaď sem rovnou šel k dědoj. Tam se trochu potlachalo, došlo na ňákej ten Božkov a pak domů na oběd. Mezitím, než přistál oběd na stole, sem tak po různu pařil Postal 2, Unreal Touranment a podobně. U toho sem zůstal až do večera.

Středa patnáctýho

Vzbudil sem se, s maminou na nákup, k dědoj, domů, čekat na oběd/večeři (časově něco mezi), s bráchou zapařit UT, najíst se a pařit dál. Občas pauza na retko. Během kouření pořešit s bráchou, jak kdo komu ustřelil hlavu, kdo je větší kokot, že kempuje, zabíjí potopenej v zabahněný vodě a podobně.

Čtvrtek šestnáctýho

Byl sem domluvenej s kamarádkou, že se za ní stavim na net v Ulitě (broumovskej Dům dětí a mládeže, kde maj každý úterý a čtvrtek od devítí do dvanácti dopoledne net pro veřejnost). Přeci jen, ten co mám v telefonu je (do jistý míry) omezenej. Sice se přes telefon připojim na ICQčko, FB a přečtu si mejly, ale to je asi tak všechno. I přes to, že sem se vzbudil relativně brzo, vyhrabal sem se z baráku něco po půl jedenáctý. To už ale byla na cestě domů, protože jí tam nikdo nepřišel. Tak sme zašli na kafe (ona) a na pivko (já) do Sudetky. Trochu sme poklábosili a zase šli. Zašel sem za maminou k dědoj a pak domů na žraso. Zbytek odpoledne zas nějaký to zabíjení s bráchou. Večer pak trochu zvyšování kinematografický gramotnosti.

Pátek sedmnáctýho

Pátek byl skoro čistokrevným klonem středy. Rozdíl byl akorát v dýlce časovejch úseků jednotlivejch aktivit.

Sobota osmnáctýho

Ráno jako každý předchozí, odpoledne taky. Pak sem se domluvil s bejvalou spoužačkou, že bysme mohli někde zajít. Trefil sem se zrovna do probíhající rodinný veselice, tak domluva proběhla rychle, stručně a jasně. Pak sem zas okupoval klávesnici, žmoulal v ruce krysu a střílel na všechno co se snažilo jevit sebemíň podezřele. Padla hodina H a šel sem na domluvenej scuk. Zašli sme ke koňoj a tam dali nějaký pivka a pár panáků. U toho sme klábosili o všem možným a zároveň dohodli pár věcí týkajících se Srazu po deseti letech vol. 2, ktrej bude hlavně kvůli těm, který se v červnu nemohli účastnit z důvodu dovolenejch, svateb a jinejch pro ně důležitejch aktivit. Po odchodu z knajpy sem se eště procházel nočním Broumovem. Původně mě napadlo, že bych se stavil doma pro foťák a trochu něco pofotil, ale jednak sem si nepřivez stativ, takže by fotky stály za houby a druhak bych tam určitě zkejsnul. Mně se chtělo procházet. Tak si to takhle valim, kam mě nohy nesou a najednou na mě volá jakási slečna z chodníku na druhý straně ulice. Slyšim dvakrát: „Hej, Panny!“ (načež se postupem času ukázalo, že volala „ey, pane“). Šel sem dál, jen sem se párkrát ohlídnul, jestli ji jako mám odněkaď znát nebo ne. Pak, nevim proč, sem se otočil a šel zpátky za ní, jestli se jako známe nebo co. Do tý doby sme se snad v životě nepotkali. Tak sme tak po cestě klábosili (oba v mírně podroušeným stavu). Pak z ní vypadlo, že v Ambře sou nějaký drumy a na tohle já zase slyšim. Došourali sme se k lavičkám před bejvalou hasičárnu a tam odpadla. Prostě lehla na lavičku a bylo hotovo. Domlouval sem se s ní, že si dojdu do bankomatu vybrat prachy a pak půjdem do tý Ambry. Ale pán musel zase ukrutně překombinovávat, že si dojdu pro fufníky a ona mezitím zmehne. Tak že jako ne a ať si s sebou klidně vezmu její žabky, že bosa by domů nešla. No co sem asi tak moh udělat jinýho, než že sem je s sebou opravdu táh. Vyberu, vrátim se zpátky. Ona zatim vytuhla jak veka, tak ji vzbudim a že se jí už nikam nechce. A to sem na naměstí běžel a zpátky letěl, aby nemusela tak dlouho čekat. Tak sme šli na Spořilov, kde bydlí. Ve mně to to samozřejmě hlodalo, odkaď by mohla znát mý příjmení, když sme se v životě nepotkali, tak že si někde sednem a pořešíme to. Zapíchli sme to na scodech u vykládací rampy Konzumu. Párkrát se zvedli, že už jako půjdem, ale jelikož moje zvídavost byla silnější než já, zase sme zkončili zpátky. Hovor se přesouval od jednoho tématu k druhýmu, když padlo slovo o grafice, vytáhla svůj malovací blok (beztak ho každej taháme vždycky s sebou, teda když je v čem) a pochlubila se svejma výtvorama. Ani bych to do ní v tu chvíli neřek (jak taky, když ji vidim poprvý). Některý malůvky byly setsakra promyšlený a každej by si tam určitě něco svýho našel. Pak sme doklábosili a po pár haluzích šli domů. Teda ona dotyčná šla domů. Já se šoural jak schlíplej had a přemejšlel nad tím PROČ? Proč já, kterej je tři roky ponaučenej, s ženskou (a s chlapem tuplem) nechce mít nic společnýho (teda když mi zrovna nenese pivo na stůl), spokojenej s tím co má, nezávislej na nikom a na ničem (sice relativní pojem, každej je nějakým způsobem závislej), no proč kua já?! Podvědomí si ze mě udělalo prdel a vědomí jelo na výpary. Nakonec sem zašel do měšťáku, objednal si dvanáctku a rum (ten ve mně zahučel dřív, než sem dostal drobný zpátky) a šel si sednout ke stolu. Tam si tak sedim, lemtám pivko, když vtom si od jednoho z okolních stolů přisedne jakákási pseudospřízněná duše, která nedokáže přenýst přes srdce, že sedim u stolu sám. Tahá ze mě informace o tom, proč sem přišel sám, proč u stolu se mnou nikdo není. Těch proč na mě bylo trochu moc (jak mejch, tak jejích), takže 99,9995% toho, co by chtěla slyšet si stejně nechávám pro sebe. Eště tak pochytávat nějaký moudra. Vlastně její převážně monolog byl jak krumpáč – jedním uchem dovnitř a druhým ven. Dal sem si eště nějaký pivka a pak šel domů. Tam sem došel něco po pátý hodině. Mamina už byla dávno na cestě do práce.

Neděle devatenáctýho

Po ňákejch čtyřech hodinách spánku sem se probral. Samozřejmě, první co mě napadlo, byla haluz z předešlý noci. Přes SMSky sme dopoledne prohodili pár vět. Ale furt sem to koumal. Uvnitř mě samotnýho to šrotovalo jak nikdy. Pak nastal takovej rozumnej čas sej jít napást do kuchyně, tak sem něco pojed a vrátil se k rozehranejm hrám. Večer přišla mamina z práce. První její věta se zaobírala tématem, kdy že sem to přikvasil domů. Málem ji vomejvali.

Koncepty

… aneb Články, kerý měly spatřit světlo světa

Před chvilkou sem skončil s hraním Crysis 2, znovu se přihlásil do administrace blogu a nenapadlo mě nic jinýho, než se podívat na dva koncepty, kerý mám už roky uložený. S odstupem času si tak říkám, že bych je moh konečně zveřejnit. Ten první, z července roku 2009, je čtrnáctidenní report (respektive první tejden) z Broumova, kerej sem sliboval napsat i pro tehdejšího kolegu Sandyho, a ke kerýmu sem se za celou tu dobu nedostal. Zmínka o psaní reportu zde.

Druhej článek je z března 2011, kdy se teprve začaly rozjíždět ty sračky, kvůli kerejm se teďka musim léčit. Po tý dlouhý době si uvědomuju, že to měla bejt jakási indicie a měl sem jednat rychlejc, třeba bych se v tom tak masakrálně neplácal a byl už dneska v klidu. Ale znáte to, kdyby nebyly ryby v rybníce…

Testovací článek rev. 2

… aneb Zkouška rozšíření funkcí blogu

Dneska ráno (pro mě samozřejmě večer) sem doinstaloval pár pluginů, mezi nima i Jetpack by WordPress.com, a tím rozšířil možnosti psaní. Teďka když napíšu článek, tak by se mi měl automaticky postnout i na Google+, Twitter a Facebook. Tenhle článek je první, kerej by ty nový fičury měl podporovat. Zároveň sem zjistil, že budu muset zainvestovat do domény, pač mi v dubnu končí pětilený období, na kerý sem doménu registroval. Tim si samozřejmě nechci říkat o peníze od vás. Tyhle stránky sou pro vás zdarma a samozřejmě bez reklam. Nedělám to pro peníze ani pro slávu, ale proto, abych aspoň trochu obohatil Ty internety, vy ste měli co číst (přesto, že to někdy flákám) a prostě tak vůbec.

Takže teď zkusim kliknout na tlačítko „Publikovat“ a uvidim, co se stane…

EDIT

Test results:
Google+.........[passed]
Twitter.........[passed]
Facebook........[passed]
========================
Final result....[PASSED]

A je to tady

… aneb Kterak sem sám sebe překvapil

Dlouhou dobu sme s kamarádem vyhlíželi češtinu do WordPressu 3.8 a drželi se na 3.6.1 – poslední verzi s češtinou. Krom tohodle spravuju eště další tři weby, kde sem chtěl nejnovější verzi taky nasadit. Už jen proto, že sem byl naslintanej na nový rozhraní, kerý je svým způsobem jednoduše, ale přesto esteticky dobře vyladěný. Takový to Holo nebo Metro, abyste měli nějakou představu. Devátýho ledna konečně vyšla na separatista.net informace o dokončení češtiny a přidání český verze do repozitáře WP připravený k automatický aktualizaci. Nelenil sem a jal sem se instalovat všude, kde bylo třeba. Sedum instalací včetně aktualizací pluginů za půl hodiny. Když sem doinstaloval, tak sem si jen tak namátkově vzpomněl na plány s novou šablonou na svejch stránkách. Už sem ji měl i předinstalovanou, ale nechtělo se mi do těch všech nastavení, překladu a ladění nějakejch těch grafickejch prvků. Ale co mi zbejvalo, když už sem se tady o tom několikrát rozepisoval. To bylo všechno, u čeho to dycky zůstalo. Tak sem si řek, že už stačilo jenom tlachat, přepnul sem na novou šablonu a dal se do práce. Teď máte před sebou výsledek třídenního snažení. Snažil sem se to udělat aspoň trochu přehlednější, než to bylo dřív. Menu s odkazama na subdomény se přestěhovalo do hlavičky stránek, vpravo zůstaly jen odkazy mimo moje weby. Abyste si měli s čím hrát, předhodil sem vám novej vzhled tag cloudu, snad se vá bude líbit. Novou věcej sou i odkazy na sociální sítě, konkrétně na Google+, Twitter, Facebook a Foursquare. Jiný sítě nepoužívám, takže mě tam ani nenajdete. Na těchhle sítích najdete novinky z webu, ale i nějaký ty šplechty, kerý není pořeba zaznamenávat na blog. Toliko tedy ke změnám na webu, teď eště zkrátit intervaly mezi příspěvkama a bude to ideální.