… aneb květina do každý rodiny
To bylo tak, že sem se odpoledne jednoho krásnýho dne (konkrétně to bylo tohle úterý - 11.8.) odebral do údolí sténajících, pohodlně usadil řiť na tu díru, co snese (skoro) všechno, otevřel srpnovej MAXIM a - no nebudu to nijak zaobalovat do úhledný škatule obalený celofánem a ovázaný obrovskou načechranou puntíkovanou pentlej - prostě sral. Bylo to divoký, proto si detaily radši nechám pro sebe. K mýmu ne zas tak velkýmu překvapení sem po delší době musel absolvovat pohyb popisovanej slovy “ohnout se pro štětku”. Najednou zásek a čumim jak husa do flašky. Štětka tam samozřejmě byla, to na co sem v neskrejvaným úžasu civěl, byla mrňavá kytička plazící se ze štětin. Nechal sem zbytek hovna zbytkem hovna, voplách pazoury a došel si pro foťák. Nafotil sem to, odnes foťák a šel pak zakvedlat štětkou v míse. K fotkám sem se dostal až včera s tim, že z nich něco zpotvořim. A vylezlo z toho todle:
Druhej den ráno po nálezu tam kytka eště byla a odpoledne už ne. Holt přišla asi zase doba, kdy se i spolubydlící musí rejpat štětkou v hajzlu. To ale nebudu rozebírat, je to jeho věc. Stačí, že se na tohle ožehavý téma rozepisuju o sobě.
P.S.: Kdo to dočet až sem a nějakým záhadným způsobem ho předešlý řádky iritujou, má prostě smůlu. S tim já teď nenadělám nic. Nikoho sem nenutil, aby je čet…
