Čtrnáct dní [nalezenej koncept z 31.7.2009]

… aneb Co Broumov dal

Během posledních čtrnácti dní to byla jedna haluz za druhou.

Pondělí třináctýho

Zase jeden pošahanej den, kdy sem se snažil z Bohdanče dohrabat na pardubický nádraží. Vzhledem k tomu, že sem se nebyl schopnej vodkýblovat včas, musel sem jet jenom do Semtína a nastoupit na vlak tam. Pařák jak svině i pod tou stříškou, že ze mě lilo jak z hovada. Půl hodiny v kuse. Doma v půl pátý. Sem myslel, že dokvasim pozdějc při těch vobložích po cestě. V Polici nečekaně výluka, lidi nevěděli do jakýho autobusu si maj sednout i přes to, že na obou byla cedule, že jedou do Ádru, přes Teplice samozřejmě. Večer ňáký to žraso a výkydovka u televize – nic zvláštního. Pak eště ponocování u filmů na noťasu.

Úterý čtrnáctýho

Musela mě budit mamina, pač sem si nenarychtoval budíka. Ve třičtvrtě na devět sem se vyhrabal a mazal na výbor na přednášku od pracáku. Stih sem to s přehledem. Mezi pozdníma příchozíma tam byla jedna, která eště než se stihla podepsat na prezenčku, hodila rybu pod stůl a samozřejmě celá zasedačka výbuch smíchu. Vodkroutil sem si tam půlhoďku informací o tom, že v Broumově je 20 (slovy dvacet) pracovních míst pro 800 nezaměstnaných. Jedno místo pro čtyřicet lidí je dobrej poměr teda. Pak sem se se zastávkou doma stavil eště na pracáku, abych jim tam nechal nějaký papíry, co po mně chtěli vyplnit. Od tamtaď sem rovnou šel k dědoj. Tam se trochu potlachalo, došlo na ňákej ten Božkov a pak domů na oběd. Mezitím, než přistál oběd na stole, sem tak po různu pařil Postal 2, Unreal Touranment a podobně. U toho sem zůstal až do večera.

Středa patnáctýho

Vzbudil sem se, s maminou na nákup, k dědoj, domů, čekat na oběd/večeři (časově něco mezi), s bráchou zapařit UT, najíst se a pařit dál. Občas pauza na retko. Během kouření pořešit s bráchou, jak kdo komu ustřelil hlavu, kdo je větší kokot, že kempuje, zabíjí potopenej v zabahněný vodě a podobně.

Čtvrtek šestnáctýho

Byl sem domluvenej s kamarádkou, že se za ní stavim na net v Ulitě (broumovskej Dům dětí a mládeže, kde maj každý úterý a čtvrtek od devítí do dvanácti dopoledne net pro veřejnost). Přeci jen, ten co mám v telefonu je (do jistý míry) omezenej. Sice se přes telefon připojim na ICQčko, FB a přečtu si mejly, ale to je asi tak všechno. I přes to, že sem se vzbudil relativně brzo, vyhrabal sem se z baráku něco po půl jedenáctý. To už ale byla na cestě domů, protože jí tam nikdo nepřišel. Tak sme zašli na kafe (ona) a na pivko (já) do Sudetky. Trochu sme poklábosili a zase šli. Zašel sem za maminou k dědoj a pak domů na žraso. Zbytek odpoledne zas nějaký to zabíjení s bráchou. Večer pak trochu zvyšování kinematografický gramotnosti.

Pátek sedmnáctýho

Pátek byl skoro čistokrevným klonem středy. Rozdíl byl akorát v dýlce časovejch úseků jednotlivejch aktivit.

Sobota osmnáctýho

Ráno jako každý předchozí, odpoledne taky. Pak sem se domluvil s bejvalou spoužačkou, že bysme mohli někde zajít. Trefil sem se zrovna do probíhající rodinný veselice, tak domluva proběhla rychle, stručně a jasně. Pak sem zas okupoval klávesnici, žmoulal v ruce krysu a střílel na všechno co se snažilo jevit sebemíň podezřele. Padla hodina H a šel sem na domluvenej scuk. Zašli sme ke koňoj a tam dali nějaký pivka a pár panáků. U toho sme klábosili o všem možným a zároveň dohodli pár věcí týkajících se Srazu po deseti letech vol. 2, ktrej bude hlavně kvůli těm, který se v červnu nemohli účastnit z důvodu dovolenejch, svateb a jinejch pro ně důležitejch aktivit. Po odchodu z knajpy sem se eště procházel nočním Broumovem. Původně mě napadlo, že bych se stavil doma pro foťák a trochu něco pofotil, ale jednak sem si nepřivez stativ, takže by fotky stály za houby a druhak bych tam určitě zkejsnul. Mně se chtělo procházet. Tak si to takhle valim, kam mě nohy nesou a najednou na mě volá jakási slečna z chodníku na druhý straně ulice. Slyšim dvakrát: „Hej, Panny!“ (načež se postupem času ukázalo, že volala „ey, pane“). Šel sem dál, jen sem se párkrát ohlídnul, jestli ji jako mám odněkaď znát nebo ne. Pak, nevim proč, sem se otočil a šel zpátky za ní, jestli se jako známe nebo co. Do tý doby sme se snad v životě nepotkali. Tak sme tak po cestě klábosili (oba v mírně podroušeným stavu). Pak z ní vypadlo, že v Ambře sou nějaký drumy a na tohle já zase slyšim. Došourali sme se k lavičkám před bejvalou hasičárnu a tam odpadla. Prostě lehla na lavičku a bylo hotovo. Domlouval sem se s ní, že si dojdu do bankomatu vybrat prachy a pak půjdem do tý Ambry. Ale pán musel zase ukrutně překombinovávat, že si dojdu pro fufníky a ona mezitím zmehne. Tak že jako ne a ať si s sebou klidně vezmu její žabky, že bosa by domů nešla. No co sem asi tak moh udělat jinýho, než že sem je s sebou opravdu táh. Vyberu, vrátim se zpátky. Ona zatim vytuhla jak veka, tak ji vzbudim a že se jí už nikam nechce. A to sem na naměstí běžel a zpátky letěl, aby nemusela tak dlouho čekat. Tak sme šli na Spořilov, kde bydlí. Ve mně to to samozřejmě hlodalo, odkaď by mohla znát mý příjmení, když sme se v životě nepotkali, tak že si někde sednem a pořešíme to. Zapíchli sme to na scodech u vykládací rampy Konzumu. Párkrát se zvedli, že už jako půjdem, ale jelikož moje zvídavost byla silnější než já, zase sme zkončili zpátky. Hovor se přesouval od jednoho tématu k druhýmu, když padlo slovo o grafice, vytáhla svůj malovací blok (beztak ho každej taháme vždycky s sebou, teda když je v čem) a pochlubila se svejma výtvorama. Ani bych to do ní v tu chvíli neřek (jak taky, když ji vidim poprvý). Některý malůvky byly setsakra promyšlený a každej by si tam určitě něco svýho našel. Pak sme doklábosili a po pár haluzích šli domů. Teda ona dotyčná šla domů. Já se šoural jak schlíplej had a přemejšlel nad tím PROČ? Proč já, kterej je tři roky ponaučenej, s ženskou (a s chlapem tuplem) nechce mít nic společnýho (teda když mi zrovna nenese pivo na stůl), spokojenej s tím co má, nezávislej na nikom a na ničem (sice relativní pojem, každej je nějakým způsobem závislej), no proč kua já?! Podvědomí si ze mě udělalo prdel a vědomí jelo na výpary. Nakonec sem zašel do měšťáku, objednal si dvanáctku a rum (ten ve mně zahučel dřív, než sem dostal drobný zpátky) a šel si sednout ke stolu. Tam si tak sedim, lemtám pivko, když vtom si od jednoho z okolních stolů přisedne jakákási pseudospřízněná duše, která nedokáže přenýst přes srdce, že sedim u stolu sám. Tahá ze mě informace o tom, proč sem přišel sám, proč u stolu se mnou nikdo není. Těch proč na mě bylo trochu moc (jak mejch, tak jejích), takže 99,9995% toho, co by chtěla slyšet si stejně nechávám pro sebe. Eště tak pochytávat nějaký moudra. Vlastně její převážně monolog byl jak krumpáč – jedním uchem dovnitř a druhým ven. Dal sem si eště nějaký pivka a pak šel domů. Tam sem došel něco po pátý hodině. Mamina už byla dávno na cestě do práce.

Neděle devatenáctýho

Po ňákejch čtyřech hodinách spánku sem se probral. Samozřejmě, první co mě napadlo, byla haluz z předešlý noci. Přes SMSky sme dopoledne prohodili pár vět. Ale furt sem to koumal. Uvnitř mě samotnýho to šrotovalo jak nikdy. Pak nastal takovej rozumnej čas sej jít napást do kuchyně, tak sem něco pojed a vrátil se k rozehranejm hrám. Večer přišla mamina z práce. První její věta se zaobírala tématem, kdy že sem to přikvasil domů. Málem ji vomejvali.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *