Čtrnáct dní [nalezenej koncept z 31.7.2009]

… aneb Co Broumov dal

Během posledních čtrnácti dní to byla jedna haluz za druhou.

Pondělí třináctýho

Zase jeden pošahanej den, kdy sem se snažil z Bohdanče dohrabat na pardubický nádraží. Vzhledem k tomu, že sem se nebyl schopnej vodkýblovat včas, musel sem jet jenom do Semtína a nastoupit na vlak tam. Pařák jak svině i pod tou stříškou, že ze mě lilo jak z hovada. Půl hodiny v kuse. Doma v půl pátý. Sem myslel, že dokvasim pozdějc při těch vobložích po cestě. V Polici nečekaně výluka, lidi nevěděli do jakýho autobusu si maj sednout i přes to, že na obou byla cedule, že jedou do Ádru, přes Teplice samozřejmě. Večer ňáký to žraso a výkydovka u televize – nic zvláštního. Pak eště ponocování u filmů na noťasu.

Úterý čtrnáctýho

Musela mě budit mamina, pač sem si nenarychtoval budíka. Ve třičtvrtě na devět sem se vyhrabal a mazal na výbor na přednášku od pracáku. Stih sem to s přehledem. Mezi pozdníma příchozíma tam byla jedna, která eště než se stihla podepsat na prezenčku, hodila rybu pod stůl a samozřejmě celá zasedačka výbuch smíchu. Vodkroutil sem si tam půlhoďku informací o tom, že v Broumově je 20 (slovy dvacet) pracovních míst pro 800 nezaměstnaných. Jedno místo pro čtyřicet lidí je dobrej poměr teda. Pak sem se se zastávkou doma stavil eště na pracáku, abych jim tam nechal nějaký papíry, co po mně chtěli vyplnit. Od tamtaď sem rovnou šel k dědoj. Tam se trochu potlachalo, došlo na ňákej ten Božkov a pak domů na oběd. Mezitím, než přistál oběd na stole, sem tak po různu pařil Postal 2, Unreal Touranment a podobně. U toho sem zůstal až do večera.

Středa patnáctýho

Vzbudil sem se, s maminou na nákup, k dědoj, domů, čekat na oběd/večeři (časově něco mezi), s bráchou zapařit UT, najíst se a pařit dál. Občas pauza na retko. Během kouření pořešit s bráchou, jak kdo komu ustřelil hlavu, kdo je větší kokot, že kempuje, zabíjí potopenej v zabahněný vodě a podobně.

Čtvrtek šestnáctýho

Byl sem domluvenej s kamarádkou, že se za ní stavim na net v Ulitě (broumovskej Dům dětí a mládeže, kde maj každý úterý a čtvrtek od devítí do dvanácti dopoledne net pro veřejnost). Přeci jen, ten co mám v telefonu je (do jistý míry) omezenej. Sice se přes telefon připojim na ICQčko, FB a přečtu si mejly, ale to je asi tak všechno. I přes to, že sem se vzbudil relativně brzo, vyhrabal sem se z baráku něco po půl jedenáctý. To už ale byla na cestě domů, protože jí tam nikdo nepřišel. Tak sme zašli na kafe (ona) a na pivko (já) do Sudetky. Trochu sme poklábosili a zase šli. Zašel sem za maminou k dědoj a pak domů na žraso. Zbytek odpoledne zas nějaký to zabíjení s bráchou. Večer pak trochu zvyšování kinematografický gramotnosti.

Pátek sedmnáctýho

Pátek byl skoro čistokrevným klonem středy. Rozdíl byl akorát v dýlce časovejch úseků jednotlivejch aktivit.

Sobota osmnáctýho

Ráno jako každý předchozí, odpoledne taky. Pak sem se domluvil s bejvalou spoužačkou, že bysme mohli někde zajít. Trefil sem se zrovna do probíhající rodinný veselice, tak domluva proběhla rychle, stručně a jasně. Pak sem zas okupoval klávesnici, žmoulal v ruce krysu a střílel na všechno co se snažilo jevit sebemíň podezřele. Padla hodina H a šel sem na domluvenej scuk. Zašli sme ke koňoj a tam dali nějaký pivka a pár panáků. U toho sme klábosili o všem možným a zároveň dohodli pár věcí týkajících se Srazu po deseti letech vol. 2, ktrej bude hlavně kvůli těm, který se v červnu nemohli účastnit z důvodu dovolenejch, svateb a jinejch pro ně důležitejch aktivit. Po odchodu z knajpy sem se eště procházel nočním Broumovem. Původně mě napadlo, že bych se stavil doma pro foťák a trochu něco pofotil, ale jednak sem si nepřivez stativ, takže by fotky stály za houby a druhak bych tam určitě zkejsnul. Mně se chtělo procházet. Tak si to takhle valim, kam mě nohy nesou a najednou na mě volá jakási slečna z chodníku na druhý straně ulice. Slyšim dvakrát: „Hej, Panny!“ (načež se postupem času ukázalo, že volala „ey, pane“). Šel sem dál, jen sem se párkrát ohlídnul, jestli ji jako mám odněkaď znát nebo ne. Pak, nevim proč, sem se otočil a šel zpátky za ní, jestli se jako známe nebo co. Do tý doby sme se snad v životě nepotkali. Tak sme tak po cestě klábosili (oba v mírně podroušeným stavu). Pak z ní vypadlo, že v Ambře sou nějaký drumy a na tohle já zase slyšim. Došourali sme se k lavičkám před bejvalou hasičárnu a tam odpadla. Prostě lehla na lavičku a bylo hotovo. Domlouval sem se s ní, že si dojdu do bankomatu vybrat prachy a pak půjdem do tý Ambry. Ale pán musel zase ukrutně překombinovávat, že si dojdu pro fufníky a ona mezitím zmehne. Tak že jako ne a ať si s sebou klidně vezmu její žabky, že bosa by domů nešla. No co sem asi tak moh udělat jinýho, než že sem je s sebou opravdu táh. Vyberu, vrátim se zpátky. Ona zatim vytuhla jak veka, tak ji vzbudim a že se jí už nikam nechce. A to sem na naměstí běžel a zpátky letěl, aby nemusela tak dlouho čekat. Tak sme šli na Spořilov, kde bydlí. Ve mně to to samozřejmě hlodalo, odkaď by mohla znát mý příjmení, když sme se v životě nepotkali, tak že si někde sednem a pořešíme to. Zapíchli sme to na scodech u vykládací rampy Konzumu. Párkrát se zvedli, že už jako půjdem, ale jelikož moje zvídavost byla silnější než já, zase sme zkončili zpátky. Hovor se přesouval od jednoho tématu k druhýmu, když padlo slovo o grafice, vytáhla svůj malovací blok (beztak ho každej taháme vždycky s sebou, teda když je v čem) a pochlubila se svejma výtvorama. Ani bych to do ní v tu chvíli neřek (jak taky, když ji vidim poprvý). Některý malůvky byly setsakra promyšlený a každej by si tam určitě něco svýho našel. Pak sme doklábosili a po pár haluzích šli domů. Teda ona dotyčná šla domů. Já se šoural jak schlíplej had a přemejšlel nad tím PROČ? Proč já, kterej je tři roky ponaučenej, s ženskou (a s chlapem tuplem) nechce mít nic společnýho (teda když mi zrovna nenese pivo na stůl), spokojenej s tím co má, nezávislej na nikom a na ničem (sice relativní pojem, každej je nějakým způsobem závislej), no proč kua já?! Podvědomí si ze mě udělalo prdel a vědomí jelo na výpary. Nakonec sem zašel do měšťáku, objednal si dvanáctku a rum (ten ve mně zahučel dřív, než sem dostal drobný zpátky) a šel si sednout ke stolu. Tam si tak sedim, lemtám pivko, když vtom si od jednoho z okolních stolů přisedne jakákási pseudospřízněná duše, která nedokáže přenýst přes srdce, že sedim u stolu sám. Tahá ze mě informace o tom, proč sem přišel sám, proč u stolu se mnou nikdo není. Těch proč na mě bylo trochu moc (jak mejch, tak jejích), takže 99,9995% toho, co by chtěla slyšet si stejně nechávám pro sebe. Eště tak pochytávat nějaký moudra. Vlastně její převážně monolog byl jak krumpáč – jedním uchem dovnitř a druhým ven. Dal sem si eště nějaký pivka a pak šel domů. Tam sem došel něco po pátý hodině. Mamina už byla dávno na cestě do práce.

Neděle devatenáctýho

Po ňákejch čtyřech hodinách spánku sem se probral. Samozřejmě, první co mě napadlo, byla haluz z předešlý noci. Přes SMSky sme dopoledne prohodili pár vět. Ale furt sem to koumal. Uvnitř mě samotnýho to šrotovalo jak nikdy. Pak nastal takovej rozumnej čas sej jít napást do kuchyně, tak sem něco pojed a vrátil se k rozehranejm hrám. Večer přišla mamina z práce. První její věta se zaobírala tématem, kdy že sem to přikvasil domů. Málem ji vomejvali.

Koncepty

… aneb Články, kerý měly spatřit světlo světa

Před chvilkou sem skončil s hraním Crysis 2, znovu se přihlásil do administrace blogu a nenapadlo mě nic jinýho, než se podívat na dva koncepty, kerý mám už roky uložený. S odstupem času si tak říkám, že bych je moh konečně zveřejnit. Ten první, z července roku 2009, je čtrnáctidenní report (respektive první tejden) z Broumova, kerej sem sliboval napsat i pro tehdejšího kolegu Sandyho, a ke kerýmu sem se za celou tu dobu nedostal. Zmínka o psaní reportu zde.

Druhej článek je z března 2011, kdy se teprve začaly rozjíždět ty sračky, kvůli kerejm se teďka musim léčit. Po tý dlouhý době si uvědomuju, že to měla bejt jakási indicie a měl sem jednat rychlejc, třeba bych se v tom tak masakrálně neplácal a byl už dneska v klidu. Ale znáte to, kdyby nebyly ryby v rybníce…

Testovací článek rev. 2

… aneb Zkouška rozšíření funkcí blogu

Dneska ráno (pro mě samozřejmě večer) sem doinstaloval pár pluginů, mezi nima i Jetpack by WordPress.com, a tím rozšířil možnosti psaní. Teďka když napíšu článek, tak by se mi měl automaticky postnout i na Google+, Twitter a Facebook. Tenhle článek je první, kerej by ty nový fičury měl podporovat. Zároveň sem zjistil, že budu muset zainvestovat do domény, pač mi v dubnu končí pětilený období, na kerý sem doménu registroval. Tim si samozřejmě nechci říkat o peníze od vás. Tyhle stránky sou pro vás zdarma a samozřejmě bez reklam. Nedělám to pro peníze ani pro slávu, ale proto, abych aspoň trochu obohatil Ty internety, vy ste měli co číst (přesto, že to někdy flákám) a prostě tak vůbec.

Takže teď zkusim kliknout na tlačítko „Publikovat“ a uvidim, co se stane…

EDIT

Test results:
Google+.........[passed]
Twitter.........[passed]
Facebook........[passed]
========================
Final result....[PASSED]

A je to tady

… aneb Kterak sem sám sebe překvapil

Dlouhou dobu sme s kamarádem vyhlíželi češtinu do WordPressu 3.8 a drželi se na 3.6.1 – poslední verzi s češtinou. Krom tohodle spravuju eště další tři weby, kde sem chtěl nejnovější verzi taky nasadit. Už jen proto, že sem byl naslintanej na nový rozhraní, kerý je svým způsobem jednoduše, ale přesto esteticky dobře vyladěný. Takový to Holo nebo Metro, abyste měli nějakou představu. Devátýho ledna konečně vyšla na separatista.net informace o dokončení češtiny a přidání český verze do repozitáře WP připravený k automatický aktualizaci. Nelenil sem a jal sem se instalovat všude, kde bylo třeba. Sedum instalací včetně aktualizací pluginů za půl hodiny. Když sem doinstaloval, tak sem si jen tak namátkově vzpomněl na plány s novou šablonou na svejch stránkách. Už sem ji měl i předinstalovanou, ale nechtělo se mi do těch všech nastavení, překladu a ladění nějakejch těch grafickejch prvků. Ale co mi zbejvalo, když už sem se tady o tom několikrát rozepisoval. To bylo všechno, u čeho to dycky zůstalo. Tak sem si řek, že už stačilo jenom tlachat, přepnul sem na novou šablonu a dal se do práce. Teď máte před sebou výsledek třídenního snažení. Snažil sem se to udělat aspoň trochu přehlednější, než to bylo dřív. Menu s odkazama na subdomény se přestěhovalo do hlavičky stránek, vpravo zůstaly jen odkazy mimo moje weby. Abyste si měli s čím hrát, předhodil sem vám novej vzhled tag cloudu, snad se vá bude líbit. Novou věcej sou i odkazy na sociální sítě, konkrétně na Google+, Twitter, Facebook a Foursquare. Jiný sítě nepoužívám, takže mě tam ani nenajdete. Na těchhle sítích najdete novinky z webu, ale i nějaký ty šplechty, kerý není pořeba zaznamenávat na blog. Toliko tedy ke změnám na webu, teď eště zkrátit intervaly mezi příspěvkama a bude to ideální.

<100-> #005: Předvánoční šílenství

… aneb Smrt Santovi a jeho přisluhovačům

A je to tady zas. Tři čtvrtě roku klid, pak padne půlka října a všichni začnou šílet. To se tak pozvolna začnou objevovat ňáký ty chundelatý řetězy, občas nějaký to světýlko, ale každýmu je hnedka jasný, co se blíží za dobu. Přesně tak, Vánoce. Jenže to nejsou ty Vánoce, co si pamatuju z dob před víc jak dvaceti lety, kdy nás rodiče na chvíli uklidili do pokoje, ozvalo se „cink, cink“ a najednou pod stromečkem dárky od Ježíška, kerýho sme nikdy nestihli zahlídnout, protože najednou byl u sousedů přes ulici. Jo, my měli Ježíška, žádnýho Dědu Mráze, protože naši nikdy nebyli ve straně, natož pak toho zasranýho kapitalistickýho sráče Santu, co tady nemá co pohledávat. Už si ani nepamatuju, jak sem prokouknul tu věc s Ježíškem a dárkama – šak víte co myslim, to jak se řiká těm dětem, co zloběj, jako že žádnej Ježíšek není a takový ty podlý řeči. Ale nebojte se, v tomhle hejtu se nechci nijak rozněžňovat nad vzpomínkama z dětství. Co bylo, bylo a teď je teď. Teď právě se lidi můžou posrat z Vánoc. Svátky klidu a míru se změnily v oslavu peněz a obžerství. Kdo nemá peníze, chodí na přesčasy, komu ani přesčasy nestačej, ten se zadluží. Jen tak, aby se neřeklo, že rodině nedopřeje. Z lidí se s blížícíma se Vánocema stává čím dál víc tupější a nenažranější stádo. Tejden před svátkama už si nemůžete dojít koupit ani ten pitomej chleba, aniž abyste nenarazili na hyeny, co se perou o poslední kusy zboží. Jako by už nikdy nic nemělo existovat a jediná věc, kerá přijde, je hladomor. Kéž byste se z těch pěti kil kupovanýho salátu chtěli posrat tak, že vám střeva budou tančit ďábejskej čardáš a nakonec vás ani vlastní máma nepozná. Jenže lidi už nikdy neprozřou a Vánoce budou čím dál větší sračka, rok od roku horší. Vlasně už sou a lepší to už nikdy nebude. Z tý každoroční přetvářky, jak je každej v setsakramentský pohodě, se mi chce dycky blejt. Já vám seru na ňáký zkurvený Vánoce.

<100-> #004: Předražený hry

… aneb Hrej si, když na to máš

Kolem počítačů se motám už ňákej ten pátek (začátky se datujou okolo sedmý třídy základky, kdy sme měli jako povinně volitelnej předmět „Výpočetní technika“) a krom práce a serfování po těch internetech na počítači i hraju. Co se týče herního světa, nejsem všeznalej, ale prošly mi pod rukama takový tituly, jakejma sou třeba Duck Tales, Wolfenstein 3D (kerej sem asi jedinej mezi svejma vrstevníkama hrál na myši a ne na šipkách), Tyrian 2000 atp. Hry mě všeobecně docela bavěj, ty ceny už ne. Nejsem žádnej chudáček, kerej by na hry neměl, ale taky nejsem z těch, kerý by si platili předběžnej přístup nebo si kupovali supermegašupa edice. Za jednu jedinou zaprděnou hru, kerá právě vyšla, odmítám dát 50€. Vývojáři a distributoři samozřejmě musej nakrmit svoji hladovou rodinu, věčně uslintanýho bernardýna, alergickou línající kočku a párek kamerunskejch koz, kerý chovaj na střešní zahradě svý třípatrový vily, ale měli by si taky uvědomit, že hráči sou taky jen obyčejný lidi. Sám hry nakupuju výhradně ve slevách na Steamu nebo na humblebundle.com. Navíc hry vycházej plný bugů, kerý nejsou vývojáři s to odstranit před vydáním hry i přes to, že prošla alfou a uzavřenou i otevřenou betou. To je hnus. Kdo chce od hry víc, musí si přikoupit nějaký to DLC (stáhnutelnej obsah) = další peníze navíc. Zatim sem se setkal jen s jedinou hrou (na jejíž název si ne a ne vzpomenout), kerá vyšla (a to docela nedávno) za nízkou cenu, aby si ji moh pořídit téměř každej s tím, že postupem času se mírně zdražovala. Neříkám, že je to ideální, ale je to zajímavej model k nalákání zájemců.

Na druhou stranu ale doporučuju všem, aby si hry kupovali. Udržuje se tím zájem vydavatelskejch společností o českej trh a tím kupříkladu i přísun lokalizací, na kerý každej nadává, že nejsou. Navíc můžete bez problémů hrát s kamarádama a hraním online proti živým lidem se zdokonalíte líp než během hry se sebelepší AI.

<100-> #003: Monstrózní dyzajn

… aneb Pukající monitory

Nejsem žádnej znalec designu a nemůžu říct, že by mě živil. Teda neživí mě vůbec. Spíš sem jen takovej kochající se divák. A to i přes to, že mám účet na DeviantArt.com, kerej bych rád využíval trochu víc, než jen na koukání. Ty výtvory mě tam bavěj, když to teda není třeba z MS Paintu. Tohle odvětví ale dneska nemám na mysli. Dnešní hejt se týká vzhledu stránek a aplikací. Mám rád spíš jednodušší styl (což je taky vidět na šabloně mýho blogu), kde je všechno přehledný. Nemusim mít hromadu serepetiček typu flashovýho záhlaví a hromady obrázků. Bohatě mi postačuje, když vim, kam mám kliknout, abych se někam dostal. Ale od určitýho docela špatně definovatelnýho časovýho bodu se všechno začalo dělat přehnaně obrovský. A to mě sejří, protože to vypadá tak, že nemám kliknout nebo tapnout, ale rovnou dupat po různejch tlačítkách. Tenhle design pro slony se mi příčí. A čim větší ovládací prvky, tim víc se snižuje přehlednost, protože se toho všude vejde čím dál míň. Když si kupříkladu vezmu nový šablony pro WordPress, tak je jedna vedle druhý v tomhle odporným óbrstylu, kde záhlaví a menu zabere tři čtvrtiny monitoru a než se proscrolluju k obsahu, tak bych se u toho stihnul dvakrát najíst. Jenže všechno to obří pokračuje i na zbytek stránek. Na co mi je koukat se na nadpis druhý úrovně, kerej má velikost písma 30pt? To je jako nadpis tím nejdůležitějším prvkem? Možná jo. Z takovejch stránek se snažim co nejdřív vypadnout, protože to je fakt hnus, kerej nemá obdoby. Ať si je všechno klidně hranatý, kulatý a kdoví jaký eště, ale pro boha ne tak obrovský.

<100-> #002: Fotky mimin na Facebooku

… aneb Maminky všech zemí, vyližte si prdel!

Na úvod bych rád upozornil, že nejsem žádnej fejsbůkovej maniak, kerej by sjížděl jeho stránky tak, jak americkej popovej zpěvák sjíždí lajnu koksu.
Ale čeho je moc, toho je příliš. Nemůžu říct, že bych neměl rád děti. Děti mám moc rád, hlavně když sou na cibuli nebo na hrášku. To si takhle koukáte na zeď, kerou ste zbavili reklam (o reklamách na netu taky bude jednou 100-) a vyselektovali si tam přesně ty věci, kerý vás zajímaj a do toho najednou buch. Nálož fotek nějakýho vám zcela neznámýho křiklouna vám zamrdá tu vaši dokonalost. „A tohle je Honzíček jak hezky papinká,“ „Evička nám uďála takovýhle velký ee,“ a kdovíjaký další sračky. Koho to zajímá, že se vám dítě vysralo do nočníku nebo že už ten malej mrzák dokáže jíst ze lžičky přesnídávku? Od tohodle byly vždycky fotoalba, nad kerejma se scházela půlka famílie a všichni se tomu dokázali zařehtat. V dnešní době si koupim harddisk a tam si ty fotky schovám a ukážu je návštěvám na počítači. Co je to ale za módu, že budu ukazovat spratky celýmu světu? Se jako mám z toho posrat? Asi jo. Nejhorší na tom všem je, že FB má funkci sdílení, takže se tomu prostě nedá vyhnout. Vždycky se najde někdo, kdo se vám přes vaše filtry vychytaný k dokonalosti dokáže prokousat. A čím lepší pokořenej filtr, tim větší masakr. Dneska sem kupříkladu narazil na takovou zrůdnost, jakou je namalovat miminu chodila, obtisknout je na papír a domalovat do tvaru motejla. Ty vole, to až bych vyrost, tak bych mámě řek, jak mohla bejt takhle pošahaná, aby mi obtiskávala nohu. Už slyšim tu šáhlou mámu, jak řiká: „To mám na památku tvoji pacičku, když jsi byla eště malinká Nelinka.“ Chce se mi blejt, voe. S čim přijdou příště? Budou obtiskávat dětský prdýlky? Nebo rovnou každej čtvrtrok usušej jedno miminkovský lejno, aby si udělaly domácí výstavku? Mámy proberte se! Vám to možná přijde slaďoučký, roztomiloučký a kdoví co eště, ale dost lidem se z toho uzlujou střeva. A mě to k těm zauzlovanejm střevům navíc eště sere. Tak.

A jak ste na tom vy? Milujete ty roztomilý dětičky nebo taky hledáte první větev, na kerý byste se nejraši zhoupli?

A tady máte to smrádě, o kerym píšu:

Nedostatek inspirace

… aneb Chceš něco napsat, ale nevíš o čem

Předevčírem sem překypoval nápadama a dneska je to v tahu. To chce člověk bejt nějakým způsobem prospěšnej svýmu blogu, jehož historie prochází dvouletejma tvůrčíma cyklama, a najednou prd. Múzy, se kerejma sem eště před nedávnem obcoval, mě opustily a mně zbyl jen lógr v hrnku a právě típnutej vajgl. To by se jeden posral. A furt nic. Hlavně že píšu. Akorát bez nápadu. A proto tendle hejt. Dokonce ani žádnou grafiku sem dlouho nevypotil, abych se měl čim pokochat. Jediný na čem dělám sou stránky dříve jmenovanýho mezinárodního projektu, ale tam to je taky na hovno. Zabrzdilo se to na textech. Nejsem s to sesmolit kloudnej článek ve svý mateřštině a eště bych měl psát něco anglicky? Pff, takovýdle lobogo, sám ovládám jen „gejming ingliš“. Nezbejvá nic jinýho, než jen hučet do našich dvorních překladatelů a do CML, aby napsal texty na přeložení. Jenže ten dorazil z Brna a zalomil to. Takže tady sedim na prdeli nad těmahle přibejvajícíma řádkama něčeho, co nemá hlavu ani patu. A teď si ze mě eště udělal prdel WordPress, když mě při uložení konceptu tohodle usmrkanýho článku odhlásil. Tak to už je vrchol. Konec, pro dnešek přestávám psát, páč nevim o čem. Inspirace v hajzlu a to mě pěkně sere.

<100-> #001: Hop skoč neboli hip hop

… aneb Jak se bejt lemplem snadno a rychle

Proč sem si jako první téma mejch hejtů vybral zrovna hip hop? Protože mě sere. A sere mě extrémně. Nemůžu o něm ani říct, že mi nic neříká, já o něm tvrdim, že je to sračka prvního kalibru. Jedinej hip hop, kerej můžu je francouzskej a kubánskej, proti těmhle dvěma nic nemám, ale ten zbytek je hnus vedle hnusu. Hip hop je mor. Historicky se vznik hip hopu datuje do 80. let minulýho století, kdy černoši chtěli upozornit na to, že se s nima nemá zametat. Neupozorňovali ale jenom touhle „hudbou“, ale i rasově motivovanejma vraždama bílejch. Tím pádem, kdo se nechá ovlivňovat tímhle stylem, vraždění bílejch akceptuje.

A eště víc mě serou hopskočáci jako takový. Hrajou si na něco, co rozhodně nejsou. Nejsou světový, nejsou chytrý a vůbec je nelze popsat jako lidi. Když si někdo myslí, že sežral Šalamounovo hovno, tak si s nim vytřu prdel. To se jako mám posadit na zadek z toho, že si někdo natáhne o pět čísel větší hadry? To umim taky (akorát teda nemám v takový velikosti co na sebe). A co teprve si vzít tu prďáckou čepici s kšiltem, kerej je rovnější než fakír na svým ocelovym loži a pro sichr z ní ani nevodlepit ty čupr nálepky z krámu, aby byl dotyčnej eště hustější. Celá tahle vizáž je přinejmenším k smíchu. Po vymódění je taky potřeba mít nacpanej nejlíp telefon nějakejma těma hudebníma šitama, kerý by mohly směle kandidovat na Zlatýho Davida. Telefon je totiž lepší volba než empétrojka, protože tu nejde strčit do kapsy a mít ji puštěnou na plný koule, aby všem těm lůzrům na ulici ukázali, že voni sou ty páni světa. Pak je potřeba k tomu přidat eště sérii posunků a různejch pohybů podobnejch obrně a máte hopskočáka jak vymalovanýho. Navíc hromada těchhle spratků ani neví, jak rodiče musej makat, aby měli všechny ty svoje stylový propriety. Neuvědomujou si vůbec hodnotu peněz, jen přijdou a rodiče dávejte. Nikdo z nich nepřemejšlí o nějaký brigádě, a když, tak aby se u toho moc nepředřeli, páč by pak neměli dost energie na svoji nemístnou zábavu.

Jak vidíte, není těžký stát se velkým tvrdým gangstou. Promiňte, ubohým trapným blbečkem, co je rád, že se bez pomoci nají.

Fast bio

Ortodoxní negativista, léčba nemožná.
Grammar Nazi, co píše, jak mu zobák narost.
Eklektik, PCMR

Něco pro Saskii Burešovou

Červenec 2021
Po Út St Čt So Ne
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  
TWITCH: ONLINE
TWITCH: OFFLINE