… aneb Výlet do města stříbra
Pátek proběhnul spíš v takovým prozevleným stylu – nějaký to polehávání a střílení Němců a Sovětů (rozuměj paření na kompu). Večer sem zašel relaxačně zaplavat.
V sobotu sem jel za kamarádkou do Kutný Hory. Cestou tam sem si požvejkal bagetu a otevřel lahváče. Překvapilo mě, že když sem vlez v Kolíně do prodejny Pont (to sou ty nádražní potraviny, kde maj všechno nesmyslně předražený) a chtěl vrátit flašku od piva, byl sem informován, že je neberou, leda bych si koupil další pivo. Nechal sem to koňovi a lahve vrátil až v kutnohorský Bille. Po příjezdu na místo mě kamarádka dostala se svým samohybem. Přijela totiž s píchlým kolem v domnění, že podezřelý zvuky vydávalo něco úplně jinýho. Za pomoci jejího přítele se kolo vyměnilo. Po zbavení se nedůležitejch věcí (všechno kromě foťáku) sme vyšli do města, cestou posbírali eště další dva kamarády (pro mě nový) a šli se vyvalit k Barboře (chrám sv. Barbory). Trochu sme se vyblbli a pak se vydali do Billy pro nějaký lahváče a kolu k rumu. Večer sme pojedli, koukli se na film (Rekviem za sen – kdo neviděl, měl by, protože je to jeden z filmů, který se daj sledovat několikrát, ne jako těch 99% českejch novodobejch filmů). Pak přišla na řadu spolešenská hra a ne ledajaká. Jmenuje se Majdalenka (na počest narození dcery spoluautora) a na celý planetě se podle mýho názoru víc než jeden kus týhle hry nevyskytuje. Standardní figurky nahradily postavičky a jiný předměty z Kinder vajíček (dokonce lze hrát i za korkovej špunt od vína). Dovolím si tvrdit, že hru „Člověče, napij se!“ by hravě strčila do kapsy. Ke slovu se dostal samozřejmě dostal i zrzek z Božkova, kterej ubejval až neskutečně rychle. Zvlášť při mým pobytu v Jaterníku (takový prokletý kolečko z devíti polí tří druhů – panák, kartička z paklu a východ), odkaď sem se dostal snad až po třičtvrtěhodině. Hru sme ani nedotáhli do konce – ze dvou figurek sme měli v domečku jen jednu… Na balkóně sme se eště pobavili nad opilcem vedle kapličky s atletem a šli spát.
V neděli ráno sem se probudil už ve třičtvrtě na sedm a do devíti čumákoval, než se probrali ostatní (samozřejmě skoro nevěřili tomu, že bych moh takle dlouho vydržet jen tak ležet). Koukli sme na Leona, poobědvali (nesmím zapomenout na chválu výsledku obou zúčastněných) a lehce zevlovali s bratry od Gambrinusu. Odpoledne bylo v plánu jít si zahrát nohejbal. Překvapením bylo, že už tam hrála skupina hnědočechů, který si místo sítě naněkoliktrát natáhli mezi sloupkama červenobílou ohraničující pásku (nad jejím původem nemá cenu se zamejšlet). Pak už se ale blížil čas odjezdu, abych nějakým rozumným způsobej dorazil do Bohdanče. Chytnul sem spoj, kdy sem byl z Kutný Hory v Pardubicích za 40 minut. Večer sem se eště zrekreoval u třech piv a šel na kutě.